A tady jsem v rajské zahradě: tam rozjímám o Tobě, má lásko, jak s Otcem a Duchem svatým tvoříš svůj drahokam, své mistrovské dílo, krásnou postavu člověka. S jakou láskou ji tvoříš, jakou krásu jí vléváš, kolika božskými odstíny ji odíváš! Zatímco ji tvoříš a často se zastavuješ, díváš se na ni, obdivuješ ji a nadšeně říkáš: "Jak krásné je moje dílo!", Tvá láska bije tak silně, že přetéká! Tím, že se do ní vdechuješ, tak se už nemůžeš udržet a dáváš jí život a svůj obraz, a tak stvoříš člověka.
Naplňujete ho svou láskou, dokud mu nedovolíte, aby si vytvořil vlastní moře lásky, aby miloval svého Stvořitele. Stvořená láska se pak na svých vysokých vlnách vrhá na lásku stvořitelskou a mezi stvořitelem a stvořením vzniká pevné pouto.
Ó, Ježíši, i má láska se chvěje při tomto tak slavnostním aktu stvoření člověka! Slyším Tvůj tvůrčí hlas, který se vyjadřuje takto: "Jak krásné je Mé stvoření! Ozvěna jeho lásky mě těší i zraňuje, jeho hlas zní mému uchu sladce a melodicky, něžná a silná jsou jeho objetí. Ó, jak jsem rád, že jsem mu dal život; bude tvořit mou spokojenost, mou radost!..."
Můj živote, i já chci přijímat Tvůj stvořitelský dech, i já toužím milovat a zbožňovat Tě se stejnou dokonalostí a svatostí, s jakou Tě miloval a zbožňoval můj první otec Adam. I když jsem nehodné stvoření, přesto chci přijímat Tvé moře lásky a světla, abych mohla ze své strany vytvářet vysoké vlny, které mě, když Tě dosáhnou, staví do pouta s mým Stvořitelem! Ano, dávám ti lásku, abys přijal další moře lásky, a svými vlnami žádám, aby přišlo tvé království a tvé rozhodnutí bylo známo.
Ó Ježíši, nyní se spojuji s Tvou Vůlí, aby má vůle byla jedno s Tvou, jednotou Lásky: v této jednotě, která vše objímá, zní můj hlas v nebi, obklopuje celé stvoření, proniká nejtemnějšími propastmi a říká a volá: "Ať přijde Království Tvé Božské Vůle, ať se stane Tvá Vůle na zemi, jako je v nebi!" Přivlastňuji si svatost, čest, klanění, díkůvzdání, myšlenky, pohledy, slova, skutky, kroky nevinného Adama, abych Ti nabídla opakování jeho činů; a protože vidíš, že ve mně působí Tvá božská vůle, dej mi, prosím, aby přišlo Tvé království.
V rajské zahradě vždy panovala sváteční radost mezi Stvořitelem a stvořením; člověk se stal božským potěšením, nejpříjemnější radostí a blažeností nebeského Otce. Díky vlastnictví Boží vůle, v níž žil, se těšil nadvládě nad vesmírem, vše mělo řád a harmonii, dokonce i nebe, hvězdy, slunce a moře se cítily poctěny, že mohou sloužit a poslouchat jeho výzvy. Adam byl úsměvem, byl radostí všeho stvoření: každá věc mu připomínala jeho Stvořitele, byl zřítelnicí Božího oka a nic mu nechybělo k plnosti jeho blaženosti.
Když ho totiž viděl samotného, nechal ho usnout ve svém náručí, aby ho učinil dvojnásob šťastným; během hluboké extáze mu vzal žebro a vytvořil z něj ženu, kterou mu dal za družku. Ó, jak tato naše první matka, Eva, protože i ona zůstala v jednotě s Boží vůlí, spolu s Adamem útočila vznešenými vlnami lásky na Toho, který jí dal život!
Můj Ježíši, do jednoty Tvé božské vůle se i já ponořím se svou ubohou duší; nikdy nevystoupím z oněch gigantických vln lásky, jimiž naši předkové milovali a oslavovali obdivuhodný Majestát; z nich budu neustále volat: "Ať přijde Tvé království, ať je všude uznávána a plněna Tvá vůle!"
Čtvrtá hodina
Duše se vydává do rajské zahrady a spojuje se s oslavnou radostí Boha ze stvoření člověka
Ježíši, můj živote, cítím, že Tvá láska mě k Tobě pobízí; Tvá vůle mě k Tobě volá, protože chce, abych byl přítomna všem Tvým činům. Zdá se mi, že Ti nestačí, když jsem přítomna všem úkonům Tvé vůle, a přestože nemohu nic dělat, spokojíš se s tím, že zůstanu divákem a budu opakovat svou říkanku: "Miluji Tě, klaním se Ti, chválím Tě, děkuji Ti".
A tady jsem v rajské zahradě: tam rozjímám o Tobě, má lásko, jak s Otcem a Duchem svatým tvoříš svůj drahokam, své mistrovské dílo, krásnou postavu člověka. S jakou láskou ji tvoříš, jakou krásu jí vléváš, kolika božskými odstíny ji odíváš! Zatímco ji tvoříš a často se zastavuješ, díváš se na ni, obdivuješ ji a nadšeně říkáš: "Jak krásné je moje dílo!", Tvá láska bije tak silně, že přetéká! Tím, že se do ní vdechuješ, tak se už nemůžeš udržet a dáváš jí život a svůj obraz, a tak stvoříš člověka.
Naplňujete ho svou láskou, dokud mu nedovolíte, aby si vytvořil vlastní moře lásky, aby miloval svého Stvořitele. Stvořená láska se pak na svých vysokých vlnách vrhá na lásku stvořitelskou a mezi stvořitelem a stvořením vzniká pevné pouto.
Ó, Ježíši, i má láska se chvěje při tomto tak slavnostním aktu stvoření člověka! Slyším Tvůj tvůrčí hlas, který se vyjadřuje takto: "Jak krásné je Mé stvoření! Ozvěna jeho lásky mě těší i zraňuje, jeho hlas zní mému uchu sladce a melodicky, něžná a silná jsou jeho objetí. Ó, jak jsem rád, že jsem mu dal život; bude tvořit mou spokojenost, mou radost!..."
Můj živote, i já chci přijímat Tvůj stvořitelský dech, i já toužím milovat a zbožňovat Tě se stejnou dokonalostí a svatostí, s jakou Tě miloval a zbožňoval můj první otec Adam. I když jsem nehodné stvoření, přesto chci přijímat Tvé moře lásky a světla, abych mohla ze své strany vytvářet vysoké vlny, které mě, když Tě dosáhnou, staví do pouta s mým Stvořitelem! Ano, dávám ti lásku, abys přijal další moře lásky, a svými vlnami žádám, aby přišlo tvé království a tvé rozhodnutí bylo známo.
Ó Ježíši, nyní se spojuji s Tvou Vůlí, aby má vůle byla jedno s Tvou, jednotou Lásky: v této jednotě, která vše objímá, zní můj hlas v nebi, obklopuje celé stvoření, proniká nejtemnějšími propastmi a říká a volá: "Ať přijde Království Tvé Božské Vůle, ať se stane Tvá Vůle na zemi, jako je v nebi!" Přivlastňuji si svatost, čest, klanění, díkůvzdání, myšlenky, pohledy, slova, skutky, kroky nevinného Adama, abych Ti nabídla opakování jeho činů; a protože vidíš, že ve mně působí Tvá božská vůle, dej mi, prosím, aby přišlo Tvé království.
V rajské zahradě vždy panovala sváteční radost mezi Stvořitelem a stvořením; člověk se stal božským potěšením, nejpříjemnější radostí a blažeností nebeského Otce. Díky vlastnictví Boží vůle, v níž žil, se těšil nadvládě nad vesmírem, vše mělo řád a harmonii, dokonce i nebe, hvězdy, slunce a moře se cítily poctěny, že mohou sloužit a poslouchat jeho výzvy. Adam byl úsměvem, byl radostí všeho stvoření: každá věc mu připomínala jeho Stvořitele, byl zřítelnicí Božího oka a nic mu nechybělo k plnosti jeho blaženosti.
Když ho totiž viděl samotného, nechal ho usnout ve svém náručí, aby ho učinil dvojnásob šťastným; během hluboké extáze mu vzal žebro a vytvořil z něj ženu, kterou mu dal za družku. Ó, jak tato naše první matka, Eva, protože i ona zůstala v jednotě s Boží vůlí, spolu s Adamem útočila vznešenými vlnami lásky na Toho, který jí dal život!
Můj Ježíši, do jednoty Tvé božské vůle se i já ponořím se svou ubohou duší; nikdy nevystoupím z oněch gigantických vln lásky, jimiž naši předkové milovali a oslavovali obdivuhodný Majestát; z nich budu neustále volat: "Ať přijde Tvé království, ať je všude uznávána a plněna Tvá vůle!"