devátá hodina
Duše následuje Boží vůli při početí Slova a dělá malému vězni Ježíši společnost v lůně jeho Matky.
Má vznešená maminko, nechci zůstat bez tebe; s tvými skutky spojuji ty své, abych je všechny sjednotila a spolu s tebou prosila o příchod království Boží vůle.
Při rozjímání o početí Slova skrývám ve tvém mateřském lůně své neustálé "miluji tě" a všechna svá utrpení, abych vzdávala vroucí hold Božímu Synu. Stejnou bezmeznou láskou, která ho přiměla sestoupit z nebe do malého vězení tvého lůna, Ho prosím a nabízím Mu všechny své skutky spojené s mými, aby nám brzy udělil království své Božské vůle.
Má maminko, chci se do tebe uzavřít, abych mohla zůstat se svým malým Ježíšem a dělat mu společnost v osamělosti, kterou trpí. Chci rozjímat o všech jeho utrpeních, abych je zpečetil svým "miluji tě, chválím tě, děkuji ti". Vidím, že mé dítě Ježíš začíná prožívat tolik smrtelných zápasů a tolik smrtí, kolik odmítnutí činí člověk Boží vůli, a rozjímám, jak ty, nejmírnější Matko, chceš okamžitě vzít všechny tyto smrti na sebe, abys učinila náhradu nejvyšší vůli.
Ó Ježíši, mé srdce se trhá, když tě vidím, ještě tak malého, ležet v boji, proto, mé drahé dítě, dám život Božskému Fiat v mé duši tolikrát, kolikrát ho stvoření odmítla, stejně tak mnohokrát nechám zemřít svou vůli, kolikrát oni dali život své vlastní vůli. Ano, chci, aby proud tvé Božské vůle proudil i do tvého malého lidství, aby agonie a bolest smrti, kterou trpíš, byly méně trýznivé.
Ó má sladká lásko, kolik bolesti trpíš v lůně své panenské matky! Tam zůstáváš nehybný, protože nemůžeš pohnout prstem, palcem u nohy, ani nemáš prostor otevřít své krásné oči, žádný paprsek světla k tobě neproniká; v tomto úzkém vězení není nic než hluboká tma.
Proto, můj drahý Ježíšku, chci přinést život tvé vůle do úzké kobky tvého prvního příbytku na zemi, aby rozptýlil temnotu, v níž se nacházíš; Chci vtisknout svůj polibek, své "miluji tě" na tvé něžné údy, donucené k nehybnosti, a prosit tě, aby zásluhou těchto tvých utrpení měla tvá Božská vůle volnost pohybu ve stvořeních a svým světlem rozptýlila noc lidské vůle a vytvořila věčný den tvého Fiat.
Mé drahé dítě, když mi nedovolíš, abych tě dobyla, když jsi teď malý, řekni mi alespoň, kdy budu moci dobýt království tvé Božské vůle? Ale copak nevíš, můj milovaný, že moje duše tě chce dobýt stejnou láskou a mocí a silou tvého Fiat? Abych dosáhla svého záměru, přivolávám na pomoc všechny úkony tvé Božské vůle, přivolávám nebesa s množstvím jejich hvězd kolem tebe, přivolávám slunce s mocí jeho světla a záře, vítr s prudkostí jeho násilí, moře s jeho smrtícími vlnami, přivolávám celé stvoření: požehnáním každé věci svým hlasem ti chci ve jménu všech otevřít říši tvého Božského Fiat.
Mé něžné dítě, přeji si, abys, až otevřeš oči ke světlu, vidělo sebe obklopeného svým dílem, z nichž každé ti spolu se mnou říká: "miluji tě, miluji tě, miluji tě! Velebím tě, děkuji ti, zbožňuji tě!" S nimi všemi chci vtisknout svůj první polibek na tvé dětské rty!
Jakmile ses narodil, třásl ses v náručí nebeské maminky, která tě přiložila k prsu, políbila tě, zahřála, nasytila tě svým mlékem a utišila tvůj pláč. I já, Ježíšku, se chci položit do náruče tvé Matky a do jejího polibku chci vložit to své; chci nechat své "miluji tě" proudit v jejím panenském mléce, abych tě mohla živit svou láskou. Vše, co pro tebe udělala ona, udělám i já.
Mé milované dítě, vidíš, nejsem sama, mám u sebe všechno: mám slunce, které tě zahřeje, a osuší tvé slzy, všechny tvé skutky učiním svými. Pláčeš a vzlykáš, protože se necítíš milován, ale já ti chci svým "miluji tě" zazpívat ukolébavku, abys usnul, a tak pro mě bude snazší vyprosit si od tebe království tvého Božského Fiat, až se probudíš.
Zpět
devátá hodina
Duše následuje Boží vůli při početí Slova a dělá malému vězni Ježíši společnost v lůně jeho Matky.
Má vznešená maminko, nechci zůstat bez tebe; s tvými skutky spojuji ty své, abych je všechny sjednotila a spolu s tebou prosila o příchod království Boží vůle.
Při rozjímání o početí Slova skrývám ve tvém mateřském lůně své neustálé "miluji tě" a všechna svá utrpení, abych vzdávala vroucí hold Božímu Synu. Stejnou bezmeznou láskou, která ho přiměla sestoupit z nebe do malého vězení tvého lůna, Ho prosím a nabízím Mu všechny své skutky spojené s mými, aby nám brzy udělil království své Božské vůle.
Má maminko, chci se do tebe uzavřít, abych mohla zůstat se svým malým Ježíšem a dělat mu společnost v osamělosti, kterou trpí. Chci rozjímat o všech jeho utrpeních, abych je zpečetil svým "miluji tě, chválím tě, děkuji ti". Vidím, že mé dítě Ježíš začíná prožívat tolik smrtelných zápasů a tolik smrtí, kolik odmítnutí činí člověk Boží vůli, a rozjímám, jak ty, nejmírnější Matko, chceš okamžitě vzít všechny tyto smrti na sebe, abys učinila náhradu nejvyšší vůli.
Ó Ježíši, mé srdce se trhá, když tě vidím, ještě tak malého, ležet v boji, proto, mé drahé dítě, dám život Božskému Fiat v mé duši tolikrát, kolikrát ho stvoření odmítla, stejně tak mnohokrát nechám zemřít svou vůli, kolikrát oni dali život své vlastní vůli. Ano, chci, aby proud tvé Božské vůle proudil i do tvého malého lidství, aby agonie a bolest smrti, kterou trpíš, byly méně trýznivé.
Ó má sladká lásko, kolik bolesti trpíš v lůně své panenské matky! Tam zůstáváš nehybný, protože nemůžeš pohnout prstem, palcem u nohy, ani nemáš prostor otevřít své krásné oči, žádný paprsek světla k tobě neproniká; v tomto úzkém vězení není nic než hluboká tma.
Proto, můj drahý Ježíšku, chci přinést život tvé vůle do úzké kobky tvého prvního příbytku na zemi, aby rozptýlil temnotu, v níž se nacházíš; Chci vtisknout svůj polibek, své "miluji tě" na tvé něžné údy, donucené k nehybnosti, a prosit tě, aby zásluhou těchto tvých utrpení měla tvá Božská vůle volnost pohybu ve stvořeních a svým světlem rozptýlila noc lidské vůle a vytvořila věčný den tvého Fiat.
Mé drahé dítě, když mi nedovolíš, abych tě dobyla, když jsi teď malý, řekni mi alespoň, kdy budu moci dobýt království tvé Božské vůle? Ale copak nevíš, můj milovaný, že moje duše tě chce dobýt stejnou láskou a mocí a silou tvého Fiat? Abych dosáhla svého záměru, přivolávám na pomoc všechny úkony tvé Božské vůle, přivolávám nebesa s množstvím jejich hvězd kolem tebe, přivolávám slunce s mocí jeho světla a záře, vítr s prudkostí jeho násilí, moře s jeho smrtícími vlnami, přivolávám celé stvoření: požehnáním každé věci svým hlasem ti chci ve jménu všech otevřít říši tvého Božského Fiat.
Mé něžné dítě, přeji si, abys, až otevřeš oči ke světlu, vidělo sebe obklopeného svým dílem, z nichž každé ti spolu se mnou říká: "miluji tě, miluji tě, miluji tě! Velebím tě, děkuji ti, zbožňuji tě!" S nimi všemi chci vtisknout svůj první polibek na tvé dětské rty!
Jakmile ses narodil, třásl ses v náručí nebeské maminky, která tě přiložila k prsu, políbila tě, zahřála, nasytila tě svým mlékem a utišila tvůj pláč. I já, Ježíšku, se chci položit do náruče tvé Matky a do jejího polibku chci vložit to své; chci nechat své "miluji tě" proudit v jejím panenském mléce, abych tě mohla živit svou láskou. Vše, co pro tebe udělala ona, udělám i já.
Mé milované dítě, vidíš, nejsem sama, mám u sebe všechno: mám slunce, které tě zahřeje, a osuší tvé slzy, všechny tvé skutky učiním svými. Pláčeš a vzlykáš, protože se necítíš milován, ale já ti chci svým "miluji tě" zazpívat ukolébavku, abys usnul, a tak pro mě bude snazší vyprosit si od tebe království tvého Božského Fiat, až se probudíš.
Zpět